Umělecký textil, který kdysi barvil kouř cigaret na stěnách národních výborů, obřadních síní i panelákových obýváků, je zpět. Nová generace „velkého textilu“ však nezdědila nic z pokleslé socialistické estetiky. Vrací se ve velkém stylu.
Populární „slow living“ zpomaluje životní rytmus a s ním všechny jeho atributy, včetně textilního designu a módy. Rostoucí celosvětový zájem o rukodělné výrobky oživuje tradiční a zapadlé textilní techniky. Pozadu nezůstávají ani čeští tvůrci.
Zdejší textilní tvorba má svého guru, kterým je Antonín Kybal, neúnavný experimentátor, zapálený propagátor, vynikající učitel. Během působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v letech 1945–1970 vychoval dvě generace textilních výtvarníků. Tzv. Kybalova škola určovala směr oboru po zbytek století. Byl to právě on, kdo z uvadajícího konzervativního řemesla vytvořil sebevědomé moderní médium a jeho jméno dodnes propojuje současnou generaci výtvarníků se slavnou minulostí.
Daniela Danielis vybudovala v prostorném pražském bytě textilní manufakturu Wnoozow, jíž dominuje velký rám, který patřil právě Antonínu Kybalovi. Na něm tvoří své textilní kreace. „Na střední škole nás učili mistrové z Moravské gobelínové manufaktury ve Valmezu, tkadleny gobelínů, které se dokonalosti učí celý život. Kybal ke tkaní přistupoval s větší volností a pochopil autorství tkalce jako tvůrce. To mne inspiruje. Hledám harmonii mezi svobodou, autenticitou a dokonalostí. Uvědomuji si, že cokoliv vytvořím, je zrcadlem minulosti a bránou do buducnosti. Proto jsme v manufaktuře začali zpracovávat materiál sami. Spřádáme, barvíme, tkáme i upravujeme,“ vysvětluje Danielis.
K Valašskému Meziříčí, kde dodnes funguje unikátní gobelínka a stále žije tradice domácké výroby textilu, má blízko i tamní rodačka Tereza Rosalie Kladošová, nositelka titulu Grand designérka roku 2018. „Prošla jsem spoustou různých technik od vyšívání přes pletení a háčkování až po tkaní, výrobu netkaných textilií nebo art protis,“ říká. Její barevné modely navazují na díla realizovaná touto českou technologií.
„Po druhé světové válce byl v Brně vyvíjen postup, který měl netkaný, původně užitkový materiál posunout, aby splňoval nároky pro teplý a lehký svrchní zimní oděv…,“ uvádí Markéta Vinglerová, kurátorka sbírky textilu UPM v Praze a dodává, že na kabátech se textilie příliš neujala. „Nikdo nečekal, že vynález art protis bude žít ještě druhým i třetím životem a stane se vyhledávanou technologií na poli výtvarného umění.“ Vyzkoušeli jej Jiří Trnka, Jan Bauch, Josef Liesler, věnoval se mu i jeho propagátor Antonín Kybal a z tehdy mladších Inez Tuschnerová. Právě její posmrtná výstava v Moravské galerii v roce 2018 jako by spustila mezi designéry o zapadlou technologii zájem.
Prolínání, vrstvení, abstraktní formy, barevnost, to vše vyhovuje současné estetice v módě i v umění. Důležitá je také technologie: polovinou rukodělná a polovinou strojová. Nejprve autor vyskládá barevné chomáče vlny na podklad, vrstvy pak prošije nebo speciálními jehlami bez nití proplstí stroj. Další variantou je nastřelování vlny na podklad pistolí. „Myslím, že je to lákavá technika. Obsahuje dobrodružství a zároveň je rychlá. Svou roli hraje i náhoda. A lze využít textilního odpadu,“ říká kurátorka Markéta Vinglerová.
Recyklace je téma současnosti a podobné technologie k ní inspirují. Designérka Mia Jadrná takto vrství odstřižky látek. „V rámci diplomky jsem začala sbírat odpadní textil. Spojovala jsem co největší množství textilních odstřižků a vytvářela z nich metráž. Říkám tomu kompostování. Líbí se mi, že mám vše pod kontrolou a znám každý detail, ačkoliv je to zdlouhavé a pracné. Výsledku si velmi cením, je neopakovatelný a těší mě, že jsem zpracovala látky, které by jinak skončily ve spalovně,“ vysvětluje Mia.
Technologii art protis vyzkoušela i Sára Matysová. Na letošním Designbloku představila s designérem Ihorem Sabadoshem kolekci objektů vyrobených v tradičních českých manufakturách. „Zvažujeme životnost produktů, způsob a náročnost produkce, lokální materiály a výrobce, ale i balení a způsob prezentace. Udržitelnost vnímáme jako součást procesu. Chceme dělat věci dost silné, aby obstály samy o sobě a udržitelnost byla standardem,“ uzavírá sebevědomě. Tradice, zázemí i invence nové generaci textilních tvůrců nechybí. Nechme se jí i v budoucnu mile překvapovat.
Úvodní foto: Tato tapiserie vznikala pod rukama Daniely Danielis v roce 2019 na rámu, který o půl století dříve patřil Antonínu Kybalovi. Předlohu vytvořil mladý slovenský malíř Martin Lukáč.
